Kult větru u Slovanů se odráží především v bohatém folklóru plném démonů vzduchu, ale také v historických pramenech – východoslovanský Stribog je považován za boha větru, zatímco polští kronikáři jako Jan Długosz (15. století) či Matěj Stryjkowski (16. století) zmiňovali bohy Pogodu a Pohvizda. V lidové představivosti měl vítr podobu starce se zakovanými ústy, jehož bratrem byl vichr a sestrami bouře, mjateľ a vjuga, přičemž se u jednotlivých národů objevoval jako bílý kůň (Bulhaři), muži v bílých pláštích (Slovinci) nebo král větrů na obláčném voze taženém čtyřmi koňmi (Slováci). Ačkoli byli větrní démoni divocí, nebývali vysloveně zlí – přinášely se jim obětiny jako mouka či chléb, uměli vyčistit vzduch od nemocí nebo vzbudit milostnou touhu, ale vichr měl zlovolnou povahu, šířil nemoci a smrt, a proto se proti němu používaly ochranné zvuky, třeba rolničky. S větrem se pojily i zlé bytosti – čerti a čarodějové létali v oblacích prachu, Slavík loupežník používal vítr jako smrtící zbraň a vítr unášel ženy jako drak. V českém prostředí byla známa větrnice (matka či žena větru) a v Lužici bóža łošć, paní v bílém s rozpuštěnými vlasy, jejíž nářek v komíně či na hrobech věštil neštěstí, ale na Štědrý večer přinášela štěstí; tyto bytosti se později spojily s pověstmi o Meluzíně. Východní Slované znali Mraze, bratra Větru, jedoucího na trojce bílých koní, z něhož se stal děda Mráz, a na Balkáně věřili ve vzdušné víly samovily žijící v oblacích, které rozhněvané sesílaly na zem blesky a bouře.