1. listopadu 1755 zasáhlo Lisabon jedno z nejsilnějších zemětřesení v dějinách, s odhadovanou silou 8,5 až 9 stupňů a epicentrem v Atlantském oceánu asi 200 km jihozápadně od mysu svatého Vincence. Katastrofa, doprovázená ničivými požáry a vlnami tsunami, zničila asi 85 % budov města a zahubila odhadem 60 000 až 100 000 z tehdejších 275 000 obyvatel, včetně královských paláců, knihoven s cennými rukopisy a téměř všech kostelů. Tsunami přišlo asi 40 minut po otřesech, smetlo přístav a hnalo se proti proudu řeky Tejo, přičemž zasáhlo i pobřeží Algarve, severní Afriky a Azory; seismické vlny byly zaznamenány až ve Finsku a dočasně zablokovaly minerální prameny v českých Teplicích. Tato událost měla zásadní dopad na vědu a filozofii – položila základy moderní seismologie a mezi osvícenskými mysliteli vyvolala debaty o teodiceji, tedy o tom, proč dobrotivý Bůh dopouští takové zlo. Dodnes jsou v centru Lisabonu zachovány ruiny kláštera Convento do Carmo jako připomínka tragédie, která navždy změnila podobu portugalské metropole a přispěla k úpadku koloniální říše.