Nezvěstnost je právní stav člověka, který opustil své bydliště, nepodává o sobě žádné zprávy a není známo, kde se zdržuje. V českém právu ji upravuje občanský zákoník (§ 66–70) a zákon o zvláštních řízeních soudních (§ 50–53). Prohlásit člověka za nezvěstného může pouze okresní soud, a to na návrh osoby s právním zájmem (např. manžela, příbuzného či zaměstnavatele) a pouze pokud je dotyčný svéprávný. Soud nejprve vyzve pohřešovaného vyhláškou, aby se do tří měsíců přihlásil; pokud se tak nestane, vydá usnesení o prohlášení za nezvěstného. Hlavním důsledkem je, že se k jeho stanovisku či souhlasu při právních jednáních (kromě záležitostí osobního stavu) nemusí přihlížet, přičemž účinky zanikají návratem nebo jmenováním správce jmění. Toto prohlášení je klíčovým krokem, který může předcházet pozdějšímu prohlášení za mrtvého a usnadňuje správu majetku v nepřítomnosti dané osoby.