Noční stíhací letoun je speciální typ stíhačky určený pro boj v noci či za snížené viditelnosti, jehož počátky sahají až do první světové války. Prvního sestřelu dosáhl v září 1916 britský pilot W. L. Robinson na stroji B.E.2c, když zničil německou vzducholoď SL.11. Zásadní zlom nastal za druhé světové války s příchodem palubních radarů, což vedlo ke vzniku dvoumotorových vícemístných strojů, jako byly Bristol Beaufighter či Messerschmitt Bf 110, ale i specializovaných typů jako Northrop P-61 Black Widow nebo Heinkel He-219 Uhu. V padesátých letech se tato kategorie přejmenovala na stíhací letouny pro každé počasí, když pokročilá elektronika umožnila operace i ve dne za ztížených podmínek – příkladem jsou Gloster Javelin, Jakovlev Jak-25 či F-89 Scorpion. S rostoucí automatizací a zmenšováním elektroniky v 60. a 70. letech odpadla nutnost specializovaného operátora, a tak se noční stíhačky postupně sloučily s běžnými přepadovými stíhači protivzdušné obrany. Dnes jsou moderní stíhačky standardně vybaveny tak, aby dokázaly bojovat v noci i za špatného počasí, a tato kategorie jako samostatný konstrukční typ prakticky zanikla.