Stíhací letoun (stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardérů, a bývá menší, rychlejší a obratnější. Jeho počátky sahají do první světové války, kdy piloti průzkumných strojů nejprve používali pušky a pistole; první úspěšný sestřel kulometem provedl Francouz Joseph Frantz 5. října 1914, a zásadním průlomem byl synchronizátor střelby od Anthonyho Fokkera, který umožnil střelbu skrz vrtuli. Vznikly tak slavné typy jako Albatros D.III, Sopwith Camel či SPAD S.XIII, zatímco v meziválečném období vývoj stagnoval a ve výzbroji dominovaly pomalé dvouplošníky s rychlostí do 400 km/h. Během druhé světové války se stíhačky vyvinuly v kovové jednoplošníky s kanónovou výzbrojí a maximální rychlostí 500–700 km/h. Moderní proudové stíhačky, poháněné jedním nebo dvěma motory, dosahují rychlosti přes 2000 km/h (2 Ma), jsou vyzbrojeny řízenými střelami a naváděny palubním radarem.