Soudce je nestranná a nezávislá třetí osoba, která autoritativně rozhoduje právní spory a v moderních demokraciích představuje jednu z rozdělených mocí státu – moc soudní. Zatímco v Evropě jsou soudci většinou jmenováni, v USA bývají voleni; v České republice jejich postavení vymezuje Ústava (hlava IV.) a zákon o soudech a soudcích. Podle etnologických výzkumů je funkce soudce dokonce starší než funkce náčelníka či krále, neboť vznikla z role vyjednavače, který chránil pachatele před krevní mstou a dohodou o výkupném (wergeld) ukončoval spory; z opakovaného rozhodování podobných případů se zrodil princip precedentu. Se vznikem soustředěné moci přešla soudcovská moc na panovníky, ale už od středověku se prosazovala myšlenka, že i panovník je vázán zákony (Jan ze Salisbury), kterou v 17.–18. století dovršili John Locke (1690) a Montesquieu (1748) požadavkem na rozdělení moci a soudcovskou nezávislost. Od 18. století se soudci stali profesionály s právním vzděláním a oddělení soudní moci uzákonily republikánské ústavy, přičemž raným příkladem je starověký Řím s volenými praetory. V běžné řeči se slovem „soudce“ označují i sportovní rozhodčí, kteří ale žádnou soudcovskou moc nevykonávají.