Politická opozice označuje strany a skupiny, které se nepodílejí na vládě, ale plní klíčovou roli její kontroly, kritiky a nabídky alternativ, přičemž je připravena vládu v případě potřeby nahradit. Za první historicky doloženou institucionalizovanou opozici jsou považováni římští tribunové lidu, zatímco k masovému rozšíření legální opozice mimo západní svět došlo až od 70. let 20. století. Americký politolog Robert Dahl ve svém díle definoval modely politické opozice na základě šesti hledisek, jako je organizační soudržnost, soutěživost, cíle či strategie. Z terminologického hlediska se rozlišuje opozice v obecném smyslu a institucionální opozice (parlamentní či mimoparlamentní), přičemž zvláštním případem je antisystémová opozice usilující o změnu celého politického uspořádání. V nedemokratických režimech bývá opozice nelegalizovaná a často pronásledovaná, přičemž její aktivity (např. neplacení daní) mohou skrývat politický protest, a to i v rámci vnitrostranických struktur. Samotný termín pochází z latinského oppositus (postavený proti) a jeho historie sahá od středověké církevní opozice vůči panovníkům až po moderní parlamentní systémy.