Smluvní pokuta představuje v českém právu vedlejší úmluvu, která slouží k utvrzení závazku a plní především preventivní, sankční a kompenzační funkci. Musí být vždy předem sjednána ve smlouvě, a to buď jako jednorázová částka, nebo jako procentní úrok z prodlení, přičemž její vznik je vázán na porušení smluvní povinnosti. Soud může nepřiměřeně vysokou pokutu snížit, ale pouze na návrh dlužníka, přičemž rozhodující jsou okolnosti konkrétního případu – zatímco dříve byla za přiměřenou považována výše 0,5 % denně, v některých případech může být přiměřená i 1 % a naopak nepřiměřená i 0,1 %. Při snižování pokuty musí soud vždy přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, ale věřitel má vždy právo alespoň na náhradu vzniklé škody. Význam smluvní pokuty spočívá také v tom, že ji musí dlužník zaplatit, i když věřiteli žádná škoda nevznikne, a jejím zaplacením se nezbavuje povinnosti splnit původní závazek. Stejně jako ostatní zajišťovací instituty je i smluvní pokuta v akcesorickém vztahu k hlavnímu závazku, takže pokud je hlavní závazek neplatný, neplatí ani pokuta.