Deportace byl původně trestem nuceného a doživotního vyhnání na odlehlé místo, který ve starověkém Římě znamenal zároveň ztrátu majetku a občanských práv. V novověku se tento nástroj používal nejen jako trest, ale také k osídlování kolonií – Anglie deportovala odsouzence od roku 1619 do Severní Ameriky a od roku 1788 do Austrálie, zatímco Francie politické vězně posílala v letech 1873–1914 na ostrov Île des Pins v Nové Kaledonii. Později se pojem rozšířil na jakékoli nucené vystěhování či vysídlení z důvodů politických, etnických nebo náboženských, což ve 20. století postihlo miliony lidí především v národnostně pestré Evropě. Hranice mezi deportací, vysídlením a etnickými čistky je přitom často velmi tenká, přičemž tato vysídlení byla obvykle politickým rozhodnutím, jako je vysídlení českých Němců z Československa po druhé světové válce schválené na Postupimské konferenci. Mezi známé historické příklady patří deportace Karla Havlíčka Borovského do Brixenu, transporty Židů do koncentračních táborů (Holokaust), či plánované vyhoštění imigrantů z Velké Británie do Rwandy.