V českém právu se újma dělí na majetkovou (označovanou jako škoda) a nemajetkovou, přičemž odpovědnost za ni upravuje především občanský zákoník (§ 2894–2971) a zákoník práce (§ 248–275), s doplněním zvláštních zákonů pro profese jako advokáti, notáři či exekutoři. Pro vznik odpovědnosti musí být splněny čtyři předpoklady – protiprávní jednání, vznik újmy, příčinná souvislost a zavinění, avšak v některých případech (např. provozní činnost) platí objektivní odpovědnost, kdy se zavinění nevyžaduje a škůdce se může zprostit jen prokázáním liberačních důvodů. Poškozený v soudním řízení prokazuje protiprávní jednání, újmu a příčinnou souvislost, zatímco zavinění se presumuje a škůdce se může vyvinit, přičemž v pracovněprávních vztazích toto břemeno obrací – zavinění zaměstnance dokládá zaměstnavatel. Náhrada škody se hradí vždy, nemajetková újma jen pokud to umožňuje zákon nebo dohoda, a při více škůdcích platí solidární odpovědnost s právem regresu, zatímco spoluzavinění poškozeného poměrně snižuje jeho nárok. České právo na rozdíl od anglosaského neumožňuje sankční náhradu škody, a stát či územní celek se nemohou zprostit odpovědnosti za výkon veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., což platí pro nezákonná rozhodnutí i nesprávný úřední postup.